ANANIÁŠ

KŘEST

Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu („vitae spiritualis ianua“) a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání: „Proto se křest správně a vhodně definuje jako svátost znovuzrození skrze vodu ve slově.“ (KKC odst.1213)

V katolické církvi je běžné křtít děti, neboť každý člověk je narozen s padlou přirozeností, tedy ve stavu dědičného hříchu. Proto se také křtí malé děti. Nositeli víry, která je k přijetí svátosti nezbytná, jsou v tomto případě rodiče a kmotři dítěte. Koneckonců i v evangeliu se setkáváme se zástupnou vírou: "Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy." (Mk 2,5)

Vedle křtu vodou, máme ještě nesvátostné křty - touhy a krve (jde o mimořádné způsoby týkající se mučedníků, kteří za svou víru prolili krev.

V katolické církvi se křest provádí politím vodou (z praktických a historických důvodů), zatímco v protestantských církvích se praktikuje původní křest ponořením.

EUCHARISTIE

Eucharistie je památka Kristovy velikonoční oběti, tedy díla spásy, uskutečněného Kristovým životem, smrtí a vzkříšením a zpřítomněného liturgickým úkonem.(KKC odst.1409)

Skrze proměňování nastává přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s jeho božstvím.(KKC odst.1413)

Skrze svátost Eucharistie zůstává Ježíš stále spojen se svou církví - je v ní reálně přítomen. Podstatou této svátosti je proměnění chleba a vína v Tělo a Krev našeho Pána. Je to zpřítomnění Poslední večeře i kalvárské oběti("Toto je moje tělo, které se za vás vydává... Toto je kalich mé krve...").

Eucharistie se ukládá do svatostánku (pro potřebu nemocných atd.), kde jí je vzdávána úcta.

V katolické církvi se obvykle přijímá pod způsobou chleba (kněz pod oběma způsobami). V některé dny (např. ve čtvrtky nebo při některých svátcích) mohou pod oběma způsobami přijímat všichni věřící. Spíše se to odvíjí od počtu lidí a přesvědčení kněze.

BIŘMOVÁNÍ

Tato svátost se odvozuje od vylití Ducha svatého (Letnice), jak popisují Skutky apoštolské. Ježíš přislíbil, že sešle Ducha sv. jako přímluvce a utěšitele, jakmile on sám vystoupí do nebe.

Jde o svátost dospělosti, která je potřebná k dovršení křestní milosti. (KKC odst.1285) Uděluje se vkládáním rukou (biskupem) a pomazáním křižmem. Biřmovaný katolík má pak zvláštní sílu Ducha sv., aby šířil a bránil víru slovem i skutkem jako opravdový Kristův svědek... (srov. KKC odst.1303)

Pokud je člověk pokřtěn v dospělosti, automaticky bývá biřmován v rámci iniciačního obřadu (křest, Eucharistie, biřmování). Pokud byl ale člověk pokřtěn v dětství, uděluje se svátost biřmování kolem 15.roku života. Většinou se na přijetí této svátosti zájemci připravují skupinově, takže se čeká na větší počet. Ale může se tak dít i individuálně.

SMÍŘENÍ

Pán Ježíš Kristus, lékař našich duší i našich těl, ten, který odpustil hříchy ochrnulému a vrátil mu tělesné zdraví, chtěl, aby jeho církev pokračovala v síle Ducha svatého ve svém díle spásy a v uzdravování i u svých členů. To je cílem dvou svátostí uzdravování: svátosti pokání a pomazání nemocných. (KKC odst.1421)

Hřích je urážkou Boha a přerušením styků s Ním. Člověk, který zhřeší, odmítá poslouchat Boha a staví se k Němu zády. Bůh ho ale i přesto miluje a touží se s ním usmířit. Je připraven odpustit každému člověku, lituje-li ten svého hříchu.

Protože se hříchem narušují i mezilidské vztahy, je nutné, aby byl hříšník smířen i s lidmi - tedy s církví. Tak se děje na základě Ježíšova výroku Petrovi: "Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." (Mt 16,19)

Někteří lidé se domnívají (a taky jsem si to myslela), jak je to nesmyslně jednoduché: Katolíci můžou hřešit, jak se jim zachce, pak zajdou ke zpovědi, všechno to tam vysypou a jdou vesele hřešit dál. Ovšem takhle to ani náhodou nefunguje. Stačí se zeptat jakéhokoli katolíka, jestli je snadné "vysypat" ze sebe při zpovědi hříchy a jestli jde pak vesele hřešit dál.

Aby totiž člověk mohl přistoupit ke svátosti smíření, měl by ze všeho nejdřív cítit své provinění a měl by ho upřímně litovat. Upřímně, ne formálně! Musím opravdově toužit po odpuštění! A pokud po něm toužím a hříchu lituji, rozhodně po jeho vyznání nepůjdu a nebudu ho hned opakovat. Přinejmenším se budu snažit ho neopakovat.

Svátost smíření je projevem obrovského Božího milosrdenství a ukazuje nám Otcovu touhu odpouštět chybujícím dětem. A z lidského pohledu je zpověď velmi důležitá také z důvodů formování svědomí a možnosti k sebepoznání. Obojí pak přispívá k upřímnějšímu vztahu s Bohem.

Všichni se denně dopouštíme chyb a hříchů, ubližujeme lidem kolem nás, nejsme k nim dostatečně vnímaví, příliš se zaměřujeme jen na sebe a k ostatním často přistupujeme bezohledně. Nevyužíváme příležitostí druhým pomáhat, radši si takových příležitostí ani nevšímáme. Hřešíme v myšlenkách, zlobíme se na své bratry a sestry, pomlouváme je, jsme líní, nevěnujeme se dost Bohu, druzí nás nezajímají... Někdy se potýkáme s našimi nedokonalostmi, někdy přím s hříchy. Všichni potřebujeme odpuštění a všichni potřebujeme mít možnost se krok po kroku zdokonalovat. K tomu slouží svátost smíření.

POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH

Kristus vybízí své učedníky, aby ho následovali tím, že také sami vezmou na sebe svůj kříž. Tím, že ho následují, nabývají nový způsob vidění nemoci a nemocných. Ježíš je přidružuje ke svému životu chudoby a služby. Dává jim podíl na službě soucitu a uzdravování: „Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je“ (Mk 6,12-13).(KKC odst.1506)

„Uzdravujte nemocné!“ (Mt 10,8). Církev dostala tento úkol od Pána a snaží se ho uskutečňovat jak péčí, kterou poskytuje nemocným, tak přímluvnou modlitbou, kterou ji doprovází. Věří v oživující přítomnost Krista, lékaře duší i těl.(KKC odst. 1509)

Tato svátost se dříve nazývala "posledním pomazáním", a udílela se jen v bezprostředním ohrožení života. Dnes se slaví pravidelně (ve farnostech jednou do roka) a individuálně podle potřeby jednotlivce. Nechápe se jako nutné vyslání na věčnost, ale jako cesta ke zlepšení stavu nemocného.

KNĚŽSTVÍ

Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. Člení se ve tři stupně: biskupství, kněžství a jáhenství.(KKC odst.1536)

Všechny předobrazy kněžství Staré smlouvy nacházejí své naplnění v Ježíši Kristu, jediném „prostředníku mezi Bohem a lidmi“ (1 Tim 2,5).

Kněžství je svátost ke službě společenství. Víc o kněžském stavu si můžete přečíst na stránkách o církvi.

Zde bych jen chtěla uvést, že máme tři stupně této svátosti: biskupské svěcení (plnost svátosti kněžství - biskup může biřmovat, světit kněze...), svěcení kněží (spolupracovníci biskupa) a svěcení jáhnů (ke službě)

Po 2.vatikánském koncilu je velký prostor věnován právě trvalým jáhnům - tedy ženatým mužům, kteří se spolu s knězem starají o chod farnosti. Přisluhují při Eucharistii, ale jejich hlavním posláním by měla být pastorace tam, kde je přítomnost kněze nemožná nebo složitá.

MANŽELSTVÍ

Podle latinské tradice si novomanželé jako služebníci Kristovy milosti navzájem udělují svátost manželství tím, že před církví vyjádří svůj souhlas. Podle tradice východních církví jsou biskupové nebo kněží svědky vzájemného souhlasu snoubenců, ale rovněž jejich požehnání je nutné k tomu, aby svátost byla platná. (KKC odst.1623)

Ježíš ve svých kázáních jednoznačně učil, jaký je původní smysl spojení muže a ženy, jak je chtěl Stvořitel na počátku: dovolení zapudit vlastní manželku, které dal Mojžíš, byl ústupek zdůvodněný tvrdostí jejich srdce. Manželské spojení muže a ženy je nerozlučitelné: sám Bůh je uzavřel. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6).(KKC odst.1614)

Svátost manželství je stejně jako svátost kněžství určena ke službě společenství. Je určena výhradně muži a ženě - není tedy možné, aby sňatek uzavírali lidé stejného pohlaví!! Já osobně si myslím, že je to nejen nebiblické (viz.Pentateuch), ale také nevhodné z hlediska řádu přírody a vzoru pro společnost.

V dnešní době se všechno relativizuje. Manželství už není tak pevné a ztrácí na vážností přemírou rozvodovosti. Nemyslím si, že je dobré násilně držet dva manželé, kteří se nesnesou, v jednom svazku. Spíš je potřeba vést mladé lidi ke zodpovědnosti a moudrosti při volbě partnera.

Stává se velmi často, že si nevěřící žena vezme za muže nekřesťana. Taková manželství jsou vysoce riziková a náchylná k rozvodovosti. Dnes se v sekulární společnosti klade větší důraz na fyzické souznění než na duševní...a o duchovním většina radši ani nemluví. Pak se ale nemůžeme divit tak vysoké míře rozvodovosti.

Mezi praktikujícími křesťany, kteří mají osobní a upřímný vztah s Bohem, rozvodovost téměř neexistuje. Otázka ovšem je, kolik takových párů existuje...