ANANIÁŠ

Nabízíme trochu delší dokument, který lépe a detailněji osvětluje situaci konvertitů v katolické církvi:

2. Konverze a katechumenát v současnosti

Konverze bývá chápána jako období, v němž se hledající člověk rozhoduje změnit své náboženské přesvědčení. Obvykle se jedná o završení mnohem delší vývojové etapy. Ta bývá zahájena nějakým podstatným zlomem v životě, ať už pozitivním (nový přítel) nebo negativním (smrt, ztráta, nemoc).

Vnímáme-li konverzi jako ochotu vydat se jiným směrem, musíme si uvědomit, že konvertita je velmi otevřený pro novou víru, ale také velmi spoutaný svými dřívějšími návyky. Většina těch, kteří se rozhodnou stát křesťany, není nepopsanou tabulí, na kterou lze bez problémů napsat zásady nové víry. Konvertita, který prožil dvacet třicet let v pohanském prostředí je sice ochoten přijmout mnoho poučení a nových zásad, ale musí je nějak konfrontovat se svým dřívějším přesvědčením. V jeho nitru se tedy odehrává boj mezi novým a starým. A tahle ta válka může způsobit mnoho zmatků, pochybností, nedůvěry a nakonec i odpadnutí od nového, není-li konvertita v těchto těžkých chvílích podpírán a veden.

2.1. Pokonverzní problémy z hlediska konvertity

Církev tuto oporu konvertitovi nabízí v podobě katechumenátu, což je velmi účinný prostor pro přerod „od starého k novému“. Katechumenát a příprava ke křtu jsou ale závislé na farnosti, duchovním správci a celkové atmosféře společenství, v němž se čerstvě obrácený křesťan snaží poznávat svou víru.

Než ale přejdeme k jednotlivým typům příprav k iniciaci, zamysleme se nad pocity čerstvého konvertity. Setkali jsme se s mnoha případy, kdy mladý člověk vůbec netuší, jak má postupovat, zatouží-li po křtu. Cítí ostych zazvonit na faře, možná má negativní zkušenosti s kněžími, snad může být velmi silně ovlivněn všeobecnými předsudky naší sekularizované společnosti.

Na internetu se pak hojně objevují zoufalé dotazy, v nichž konvertita netuší, kam se obrátit a jak postupovat, chce-li se stát křesťanem. Uvědomme si, že církev je zcela cizí svět s vlastní pravidly a pro čerstvého konvertitu je nesmírně obtížné učinit krok a překročit hranici do tohoto jiného světa. Objevují se i povzdechy, že konvertita postává po mši před kostelem a ostýchavě pokukuje po místních křesťanech v naději, že si ho někdo všimne a ujme se ho.

Každý obrácený člověk je originál, takže i mezi konvertity se samozřejmě nohou vyskytovat tací, kteří bez problémů osloví křesťany v kostele nebo si domluví schůzku na faře. Drtivá většina se ale takových kroků obává nebo je učiní jen nedostatečně. Stává se, že konvertita přijde odvážně do kostela a osloví tamní křesťany, ti se k němu však většinou chovají chladně a nedůvěřivě, takže konvertita už nemá chuť k dalším krokům.

Pro většinu konvertitů je proto nejjednodušší přihlásit se na přípravu ke křtu, která je avízovaná v některé z větších farností ve středu města.

2.1.1. Velká farnost ve středu města

Výhodou těchto velkých farností je bezesporu ona snadná dosažitelnost. Zájemci o křest se mohou hlásit přes internet, přes telefon, mohou přijít v předem daném termínu na faru, kde jsou očekáváni spolu s dalšími katechumeny. Konvertita cítí, že nebude sám, že bude mít větší prostor se rozkoukat, že na něj nebude vyvíjen takový tlak, jako kdyby se ke křtu připravoval v malé farnosti.

Další výhodou je právě velikost společenství. Většinou mladí lidé se tu seznámí s dalšími, mohou sdílet svou nově objevenou víru, najít si přátelé. V podstatě to na první pohled vypadá velmi pozitivně, ale naše zkušenosti svědčí o něčem jiném. Bohužel určitá část těchto katechumenů usiluje o přijetí svátostí z čistě praktických důvodů – obvykle kvůli věřícímu partnerovi nebo rodinné situaci, svatbě v kostele a podobně. Byla jsem svědkem takové přípravy ke křtu a musím říct, že jsem odcházela velmi smutná – tito mladí lidé, kterých se údajně dotkla Boží milost, nemají absolutně žádný zájem o poznávání víry. Jde jim jen o svátosti, které jsou pro ně cílem, nikoli prostředkem pro cestu k Bohu.

Proto také po skončení katechumenátu a přijetí křtu, opadá veškerý zájem dále se s ostatními setkávat. Tato společenství se obvykle rozpadají a konvertita se opět ocitá sám. Rozdíl je pouze v tom, že nyní je dotyčný křesťan vybaveným potřebnými svátostmi.

Protože jsou velké středové farnosti značně anonymní, bývalý katechumen se dost vážně potýká s problémem, jak se stát členem místního společenství. Přátelé, které našel v době přípravy v ostatních katechumenech, se buď rozejdou do svých domovských farností (kde mají nicméně také problém zapadnout) nebo praktikování své víry velmi rychle opustí.

2.1.2. Menší farnost

S menšími farnostmi je ta potíž, že předpokládají počáteční aktivitu konvertity. Čerstvě obrácený člověk musí najít odvahu a sám kontaktovat místního duchovního správce. Pokud tak učiní, může se konvertita stát katechumenem a začne příprava k iniciaci.

Katechumenát absolvovaný v malé farnosti je jistě mnohem osobnější a může lépe odpovídat na konvertitovy konkrétní požadavky, nejasnosti a dotazy.

Problém je ovšem v zapadnutí do farnosti. Malá společenství mají mezi sebou většinou pevnější vazby a jen velmi neochotně mezi sebe přijímají dalšího člena. Ač je to absurdní a smutné, může se konvertita setkat s nepřátelstvím a nedůvěrou jen proto, že ho dotyční lidé neznají tak dlouho jako se znají mezi sebou. Bohužel tato nedůvěra opadává jen velmi pomalu a stěžuje mladému křesťanovi život ve farnosti. Do místního společenství takový člověk bývá uveden tím, kdo ho připravoval ke křtu – tedy obvykle místním knězem – ale to mu nezajistí přijetí mezi ostatními členy farní rodiny.

2.2. Pokonverzní problémy z hlediska pohanského okolí

Rodina

Na prvním místě je třeba uvést rodinu, z níž konvertita vychází. Ve většině případů totiž reaguje „pohanská“ rodina na obrácení jednoho svého člena negativně. Míra negace je různá podle vztahů mezi lidmi, ale obvykle je konvertitou pociťována silně.

Nevěřící rodina vnímá konverzi svého blízkého jako zradu dřívějších hodnot, v nichž ho vychovávala. Rodiče vůči nové víře svého dítěte mohou projevovat nepřátelství a útoky mohou být velmi bolestivé. Partneři konvertitů se cítí podvedeni, protože si za manželku/manžela vybrali nevěřícího člověka a ten uvěřil.

Může se stát, že konvertita nesnese četné útoky od svých blízkých a odchází z domu, aby mohl svobodně vyznávat svou víru a dál nemusel trpět.

Negativní postoje rodiny vůči nové víře mohou konvertitu posílit, což se děje v prvních měsících. Ovšem pokud útoky či chladné přehlížení trvá několik let, konvertita je spíš v pokušení začít rodině ustupovat a slevovat ze svých počátečních nároků. Jeho víra se může velmi snadno dostat do nebezpečí.

Přátelé

Podobně je tomu s přáteli. Konverze už narušila nejeden hluboký vztah. Nevěřící přátelé se začnou odtahovat, neboť se jim jejich bývalý kamarád jevil úplně jiný a tomu novému už nerozumí. Většinou známých je konvertita pokládám za blázna, který si nechal vymýt mozek, zhloupnul a nechal se sebou manipulovat.

Je velmi těžké odolat pokušení stáhnout se do ulity a přerušit dosavadní vztahy se známými a přáteli. Konvertita se může cítit nepochopen a velmi osamocen, což ho opět žene k přehodnocování vlastní víry. Má cenu se jí držet, když to bude znamenat ztrátu přátel?

Staré přesvědčení

Konvertita není nepopsanou tabulí, ale nese v sobě dřívější přesvědčení a pohledy na svět. Je velmi obtížné opustit starý svět se všemi jeho pravidly a přimknout se k novému učení. Boží milost k tomu sice upřímného konvertitu disponuje, ale to lidské v něm ho brzdí.

Většina konvertitů balancuje na pomezí „starého“ a „nového“ někdy i několik let a buď se ke Kristu přibližuje, nebo se mu vzdaluje. To podle všemožných okolností.  Málokterý konvertita je připraven přijmout učení církve bez výhrad. Právě v době katechumenátu dochází v srdci obráceného člověka k mnoha bitvám mezi dřívější vírou, ať už byla jakákoli, a mezi vírou, která mu byla skrze Ducha svatého darována.

Pokud si až do včerejška někdo myslel, že Ježíš byl pouhým prorokem, jen velmi těžko hledá druhý den argumenty pro to, že to byl Mesiáš a Boží syn. Milost obrácení je ohromná a umožní konvertitovi hledat nové odpovědi s otevřenějším srdcem než doposud, ale není to snadná cesta.

Setkali jsme se s případy, kdy konvertita (dokonce už po absolvování katechumenátu pokřtěný!) tvrdil, že Ježíši není vděčný za oběť na kříži ani za spásu, ale za to, že nás učil žít moudře a v harmonii. Slyšeli jsme i otázku, „proč církev uctívá mrtvolu na kříži“. Méně extrémnější výroky a postoje jsou pak: „V modlitby nevěřím.“ „Bůh do našich životů nijak nevstupuje.“ „Církev je na nic.“ atd.

Většina konvertitů se ani po letech neztotožňuje s učením církve a jde si vlastní cestou. Míra odchylky od církevního učení je velmi individuální, ale téměř většinou se u konvertitů vyskytuje. Je nám jasné, že situace mezi katolíky z tradičních rodin není o moc lepší, ale u konvertitů můžou tyto odchylky vést k odpadnutí od víry nebo k vytvoření nějakého synkretistického systému, který pro něj bude uchopitelnější a přístupnější.

2.3. Pokonverzní problémy z hlediska křesťanského společenství

Obrácený člověk se musí potýkat i s problémy uvnitř křesťanského společenství. Dnešní farnosti nejsou připraveny přijímat nové členy. Dokonce i pro věřícího přistěhovalce je mnohdy těžké proniknout do nové farnosti. Na Teologickém kurzu v Brně nám jeden z přednášejících říkal: „Po deseti letech aktivního života pro farnost, vedení zpravodaje a všemožných služeb jsem se necítil jako doma. Místní farníci mi řekli, že doma tam budou až moje děti.“

Podobně mluvila jedna z katoliček, která se přestěhovala do jiné vesnice: „Nechce se mi tam do kostela. Lidé se na mě dívají nedůvěřivě a necítím se tam vítána.“

Když takhle negativně vnímají příchod do nové farnosti tradiční katolíci, jak ho asi vnímá čerstvý konvertita. Jak jsme výše zmiňovali, ocitá se v cizím prostředí, jehož zákonitosti teprve poznává a už se musí potýkat s nedůvěrou a mnohdy i odmítáním z řad bratrů a sester.

Dalším problémem, na který konvertita obvykle narazí, je vlažnost služebně starších křesťanů. Čerstvě obrácený člověk je plný ideálů a bere evangelium vážně. Očekává, že ho stejně vážně berou i ostatní křesťané. Postupně se ale konfrontuje s hořkou realitou a zjišťuje, že lidé ve farnosti nejsou o nic lepší než ti, které považuje za nevěřící.

Mnozí konvertité se s touto realitou nevypořádají zrovna úspěšně a zdrceni a zklamáni opustí církevní společenství. I když se objeví někdo, kdo je ochoten se jim věnovat a všechny tyhle problémy probírat, je velmi těžké udržet zklamaného člověka u víry, jejíž plody v chování svých spolubratří nemůže nalézt.

2.4. Jak to všechno může dopadnout?

Mnoho konvertitů opouští počatou cestu, neboť není schopen vypořádat se se všemi problémy najednou. Je toho na něho příliš a potřebuje, aby mu někdo s překonáváním těchto problémů pomohl. Pokud si potřebu rady a vedení uvědomuje, pak je vyhráno, ale ve většině případů to vypadá přesně naopak.

Čerstvě obrácený člověk je jako dítě radující se z nové hračky. Je ochoten svou novou víru zkoumat, pronikat do ní, věnovat jí mnoho času a vytvořit si velmi hluboký vztah s Kristem. Ale zároveň je v jeho víře mnoho, opravdu velmi mnoho, nedokonalostí, o nichž on nemá ani tušení. Konvertita nemá vhled do sebe sama, vůbec se nezná, nevidí, co by měl na sobě měnit. Má dojem, že prostě žije s Kristem, protože zakouší Jeho přítomnost, a to stačí. Konvertita neví nic o tom, že jeho víra je v začátcích a že musí projít vývojem, zakořenit, proměnit se. Konvertita netuší, co všechno ho čeká a myslí si, že hned v počátku je na vrcholu svého vztahu s Bohem a že není třeba ho prohlubovat a stabilizovat. Neví nic o krizích, o nutnosti sebezapírání, o vytrvalosti a věrnosti.

Pokud takový člověk narazí na dobrého katechetu nebo kněze, a je ochotný nechat si poradit, tak může být zachráněn. Ovšem ve chvíli, kdy opustí katechumenát i výše zmíněné formátory, může začít bloudit a nakonec se své víře vzdálit. Stačí, když se nebude mít s kým poradit v době duchovní krize nebo když ho zahltí pochybnosti.

3. Řeší problémy současný stav pastorace konvertitů?

Velkým pozitivem v rámci současné pastorace konvertitů je zavedení katechumenátu – tedy období, v němž se obrácený člověk připravuje k iniciaci. Příprava může být hromadná nebo individuální, lepší nebo horší. Každopádně je to ale období, v němž je konvertitovi dán prostor a v němž se mu někdo věnuje.

Bohužel je ale běžnou praxí, že brzy po udělení svátostí zájem o novokřtěnce pomine. Pokud se tento člověk mezitím nestane členem nějakého farního společenství, zůstává sám. A to považujeme za velmi nešťastné, neboť právě ve chvíli, kdy konvertita konečně žije plným církevním životem, nemá své dojmy s kým sdílet a s kým se dále radit. Zároveň jeho víra dospívá a na mysl mu přicházejí nové a mnohem zásadnější otázky, pochybnosti se množ mnohem víc než v období katechumenátu, kdy byl konvertita pohlcen poznáváním nového světa a nového vztahu s Pánem.

4. Mystagogické řešení pastorace

„Do prvotní církve bylo přijímáno velké množství dospělých křesťanů. Toto přijetí mělo svoji podobu - tzv. katechumenát, který měl tři základní etapy: společenství, vyučování a zakořenění ve víře. Ty na sebe navazovaly postupně. Zájemce o křest byl nejprve předveden ručitelem před biskupa. Byla mu nabídnuta možnost, aby žil s ostatními křesťany, pozoroval je a zapojoval se do jejich života. Učil se tak prakticky žít z evangelia a z víry v Ježíše Krista v rodinné atmosféře místní církevní obce.

O Velikonocích katechumen přijal svátost křtu, biřmování a eucharistie. Biskup mu předal „poklady víry“ - to je vyznání víry a modlitbu Otče náš - výraz dítěte Božího. Pak katechumen navštěvoval „katecheze“, kterými biskup zpětně vysvětlovat katechumenům vše, co dosud v katechumenátu a při velikonoční bohoslužbě prožili.

Ve třetím období se pokřtění pod vedením kmotrů a křesťanské obce učili žít ze svátostí a slavit je.“[1]

Tato katechumenátní struktura prvotní církve měla své opodstatnění nejen duchovní. Pronásledovaní křesťané jen velmi opatrně přijímali zájemce o křest do svých společenství, vystavovali se tak totiž značnému riziku.

Ona dlouhá etapa, v níž katechumen pobýval v křesťanské rodině a učil se žít křesťanství v praxi, sloužila k pomalému a opatrnému seznamování konvertity s novým prostředím a obráceně. Katechumen mohl společenství dokázat, že jeho víra je upřímná a zároveň se naučit, jak má křesťanský život vypadat. O tuhle možnost jsme dnes značně ochuzeni, ale společenské struktury se přece jen změnily natolik, že tuto část katechumenátu lze stěží obnovit.

Prostřední část je stále obsažena v přípravě k iniciaci.

Ovšem závěrečná etapa se do dnešní doby dostala jen ve formě oněch dvou tří měsíců mystagogie.

Myslíme si, že je třeba věnovat péči právě těm, kteří byli pokřtěni a nacházejí se nyní bez dalšího vedení i společenství. Jak jsme psali výše, mají tito lidé problém se začleněním do farnosti, jejich víra není zdaleka stabilizovaná a čeká je mnoho překážek.

Naše občanské sdružení Ananiáš by těmto konvertitům rádo nabídlo oporu a zázemí v podobě společenství, které by bylo otevřené všem bez ohledu na farnost. Jde nám o to, aby se konvertité měli možnost sdílet, konzultovat své zkušenosti, prohlubovat poznání své víry, aby nalezli přátelé a oporu ve společenství.

Klademe si tři vzájemně související cíle:

1. Upevnění víry konvertitů ve shodě s učením církve (Náplní jednotlivých setkání bude Katechismus katolické církve, nad nímž bude prostor k diskuzi)

2. Prevence před vzdálením se nebo odpadnutím od víry (Doufáme, že budeme moci nabídnout pomoc v pochybnostech a v těžkých duchovních situacích)

3. Začlenění konvertity do jeho domovské farnosti (Vytvořením sítě místních dobrovolníků ve farnostech by bylo snadnější začlenit konvertity do farnosti, v níž bydlí.)