Řeholníci
Lidé, kteří uslyší Boží volání k radikálnějšímu následovánní Krista podle evangelních rad čistoty, chudoby a poslušnosti se stávají řeholníky. Existují ještě různé i jiné způsoby, jak radikálněji následovat Pána, ale těmi se tu zabývat nebudu, i když jsou též velmi zajímavé. Zde chci psát o těch, kteří se rozhodli odejít ze světa do klášterů a zde hledat Boha a sloužit bližním. Konkrétních řeholních společenství je ale tolik a každé žije trochu jiným způsobem, že je velmi těžké shrnout řeholní život do pár vět.
Mimo zachováváni evangelních rad je sjednocujícím prvkem všech řeholníků odchod ze světa a život v komunitě. Tím se podstatně liší od diecézních kněžích, kteří žijí sami a jejichž společenstvím je svěřená farnost.
Během staletí se vytvořilo velké množství řádů, v nichž řeholníci nacházejí svůj domov. Nejstarší známou řeholí, která velmi silně ovlivnila střední Evropu, je řehole sv.Benedikta z Nursie. Sv.Benedikt sice čerpal ještě za starších spisů a rad, jak žít život v komunitě a sloužit přitom Bohu, ale jeho řehole se stala nejvýznamnější. Dodnes se podle ní řídí mnoho řeholních řádů - tedy především těch mnišských. Druhou významnou řeholí se stala ta, kterou sepsal sv.Augustin. Ovšem to jsou jen dva z pilířů, k nimž během staletích přibývaly další a další.
Evangelní rady
Slib čistoty - slib čistoty by se neměl omezovat jen na způsob života bez manželství, tedy na celibát, ale také na čistotu myšlení, na čisté srdce, úmysly atd. Tím, že se člověk vzdá manželství, se bezvýhradně odevzdává Bohu a vyjadřuje tak touhu žít pro Pána s nerozděleným srdcem. Nejde tedy jen o to, že takový služebník nebude zaneprázdněn svou rodinou a bude mít víc času na lidi, o něž se má starat. To by bylo příliš povrchní chápání celibátu. Jde tu především o to, že dotyčný se vzdává manželství jako časného dobra (tedy něčeho, co je Bohem chtěné) pro samotné Boží království. K tomu odkazují biblické texty v Mt 19,3-12. Ježíš zde mluví o různých důvodech, proč se lidé zříkají manželství.
Slib chudoby - slib chudoby se vztahuje na způsob života ve skromnosti a odpírání si nadbytečných věcí. V dnešní konzumní společnosti je tento postoj přijímán stejně obtížně jako i ostatní evangelní rady, které provokují dnešní společnost. Je ale nutné si uvědomit, že vyspělé státy žijí v nepředstavitelném nadbytku a plítvání. Řeholníci žijící podle slibu chudoby se tohoto nadbytku vzdávají ve prospěch potřebných.
Slib poslušnosti - snad nejnáročnější evangelní rada, která ty, kteří podle ní žijí, velmi přibližuje ke Kristu. Stejně jako Ježíš konal vůli Otcovu, tak také křesťan by měl konat Boží vůli. Je tedy potřebné, aby řeholníci poslouchali své nadřízené stejně jako Kristus Otce. V dnešní době se ale mnohem více dbá na kolegialitu a i když jsou řeholníci samozřejmě slibem poslušnosti vázáni, zpravidla nejde o slepou nerozumnou poslušnost. Koneckonců vůle představeného nesmí být v rozporu se svědomím podřízeného.
Nastínila jsem tyto rady jen velmi stručně a nedostatečně - to si uvědomuji. Je to ale natolik široké téma, že by si zasloužilo vlastní webové stránky. Koho by to více zajímalo, doporučuji knihu Povoláni k vydanosti od Hanse Buoba. Autor zde rozebírá řeholní sliby velmi zajímavým způsobem přístupným i lidem, kteří nejsou fandy řeholního života.
Řády kontemplativní
Vlastně je hloupé nazvat je řády, protože v rámci jedné řeholní rodiny se mohou vyskytovat a zpravidla vyskytují jak kontemplativní tak činné kláštery. Všeobecně se ale kontemplativní komunity vyznačují skrytějším způsobem života, přísnější askezí a větším důrazem na modlitbu, především rozjímavou (odtud řády rozjímavé-kontemplativní)
Tento uzavřený způsob života je soustředěn do klauzury - prostorů v klášteře určeným jen pro domácí mnichy či mnišky.
Ženské kontemplativní řády žijí velmi často v tzv. papežské klauzuře, což znamená, že ze svého kláštera prakticky nevychází, nemají žádnou vnější apoštolskou činnost a zaměřují se výhradně na modlitbu. Samozřejmě že i v takových řádech je nutné se nějak uživit, a tak sestry v rámci klauzury šijí bohoslužebná roucha, zdobí svíce, překládají, malují kopie starých obrazů... V kontaktu se světem jsou ale jen velmi omezeně, to už je specifické podle konkrétního řádu a okolností.
Mužských kontemplativních klášterů je mnohem méně než těch ženských a i když i mniši žijí v odloučenosti od světa, některé komunity se mohou podílet na pastoraci ve farnostech a vysluhování svátostí.
Mnozí lidé (ať už věřící nebo nevěřící) nedokáží existenci kontemplativních řádů přijmout a považují je za útěk ze světa, úkryt pro slabochy... Já osobně si myslím, že dokázat žít tak, jak žijí sestry v klauzuře, není nijak snadné - spíš naopak. Nároky kontemplativního života jsou veliké, ale svět žijící dnes v touze po opaku toho, co mniši a mnišky představují, to nedokáže pochopit. Trend života je dnes prostě jiný a modlitba se dnes i pro věřícího člověka stává břemenem nebo zbytečností.
Jednou se mě mé nevěřící kamarádky zeptaly, proč radši ty sestry žijící "zavřený" v klášteře nevyjdou ven a nepomáhají lidem, proč se nestarají o nemocné? Asi by se to zdálo záslužnější. Ovšem je třeba si uvědomit, že pokud má někdo povolání od Boha starat se o nemocné, pak by to měl dělat a pokud má někdo povolání modlit se a vyprošovat časná a věčná dobra bližním, pak by to měl taky dělat. Navíc v dnešní době existuje spousta činných řádů, které se zabývají vnější apoštolskou službou ve zdravotnictví a sociálních sférách. A ještě jedna věc mě napadla: Potřebujeme přece nějaké pomocníky, kteří budou Boha prosit, aby seslal víc vnějších služebníků, víc sester ve zdravotnictví, víc dobrovolníků, víc charitativních pracovníků... Ovšem tohle už je pohled víry, který je u nevěřícího člověka poněkud jiný než u křesťana.
Duchovní bohatství kontemplativních klášterů je tak veliké, že z něj může čerpat celá církev. Jsou to "města postavená na hoře", ostrovy duchovního zázemí. V dnešní době v naší evropské společnosti je mnohem větší hlad po duchovnu (bohužel se to projevuje sklonem k okultismu) než po pomoci v sociální oblasti. Je mnohem víc lidí trpících samotou a pocitem vnitřní prázdnoty než těch, kteří touží po nasycení chlebem. Já osobně se domnívám, že právě duchovní klima v naší společnosti je velkou výzvou pro rozjímavé řády.
Odkazy:
Řády činné
Činných řádů všeobecně existuje mnohem více. Jejich apoštolská činnost se soustřeďuje především na práci ve zdravotnictví (boromejky, alžbětinky) a školství. Těžko vyjmenovávat řády, které slouží tam či tam... Většina kongregací odpovídá na "znamení doby". To znamená, že jejich apoštolát je nasměrovám k tomu, co je zrovna nejpotřebnější.
Mužské činné řády se obvykle podílejí na pastoraci ve farnostech, přípravou ke svátostem... Také řeholnice mohou působit na farách a vypomáhat v pastoraci, vyučovat náboženství, starat se o místní potřebné farníky.
Zajímavé jsou na příklad sestry sv.Pavla - tzv.paulinky, jejichž posláním je šířit Evangelium pomocí mediálních prostředků. Vzrorem jim je sv.Pavel, který prostřednictvím svých četných dopisů přinášel slovo Boží do celého tehdy známého světa.
Za zmínku stojí karmelitáni, kteří se mimo jiné věnují především duchovnímu vedení. Známí jsou dnes ale hlavně díky největšímu křesťanskému nakladatelství v naší zemi.
Neměla bych opominout nejrozvětvenější řeholní rodinu, kterou je rodina františkánská. K odkazu sv.Františka z Asissi se hlásí velká část řádů, žvláště těch ženských.
Všechny řády prochází stálými reformami a obnovami, takže z jednoho původního kmene vyrůstá několik různých větví. Karmelitáni reformovaní sv.Terezií z Avily a sv.Janem od Kříže sse rozdělili na "obuté" a "bosé". Františkány dnes defakto nalezneme jako "františkány", "minority" a "kapucíny". Podobně se můžeme dívat na reformované "benediktiny" v podobě "cisterciáků" nebo ještě přísnější větev pod jménem "trapisté".
Odkazy:
