ANANIÁŠ

Papež je nástupcem sv.Petra.

Pán udělal skálu své církve pouze ze Šimona, kterému dal jméno Petr. Jemu svěřil klíče (Mt 16,18 - 19); jeho ustanovil pastýřem celého stádce (Jan 21,15 - 17). Je však známo, že moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi, byla udělena také sboru apoštolů, spojenému se svou hlavou. (KKC odst.881)

Papež je římským biskupem a je viditelným základem jednoty biskupů a všech věřících. Možná by stálo za to se podívat, jak se toto přední postavení v rámci církve formovalo, jakými muselo projít úskalími a kdo všechno na římském biskupském stolci byl. Já bych tady spíš ale chtěla vyjádřit svůj vztah k hlavě katolické církve a k úřadu, který zastupuje.

Papež je reprezentantem Krista. Z toho důvodu je pro katolíka velmi důležitý, i když s ním většina věřících nepřijde do bližšího kontaktu. Sv.Kateřina Sienská si papeže dokonce dovoluje označovat za "Krista na zemi". (Na druhou stranu ho ale tato světice kritizuje a vybízí ho, aby začal být odvážným mužem a přestal se chovat jako kojenec.) Ve středověku bylo jeho postavení v Evropě naprosto výjimečné, ale náboženské války 17.st. jeho pozici značně oslabily. Papež tak přestal být náboženskou hlavou Evropy, neboť mnohé protestantské země se z jeho moci vymanily. Dnes je ve světě přijímán spíš jako přestavitel Vatikánu, suverénního státu, než někdo Bohem povolaný a reprezentující Krista. V katolické církvi má ale stále svrchované postavení a je přijímán s úctou a láskou, o čemž mimo jiné svědčí tisíce lidí účastnících se setkání s ním.

Některým papežům se vyčítá, že byli nebo jsou příliš konzervativní, dalším zase, že byli příliš otevření světu a modernismu. Chtěla bych k tomu říct, že jakékoli čelní postavení v nějaké společnosti (církvi) s sebou přináší velikou zodpovědnost a nutnost řešit situace, které přicházejí. Každá doba s sebou nese něco, k čemu se papež musí nějak postavit, buď to přijmout nebo odsoudit, buď vyhlásit to či ono. A Svatý otec, ať už jakýkoli, to vždycky dělá s vědomím toho, že se polovině lidí znelíbí. Podle mého názoru je to velmi těžké a nevděčné, zvláště když si při svém rozhodnutí uvědomí, co mohou jeho výroky způsobit v církvi o milionech členů. Křesťané žijí podle pravidel, která jsou světem (nevěřícími) nepřijímána a obsahují spoustu bodů, které se nekřesťanům zdají špatné - konzervativní, fanatické, nepřátelské, tvrdé, odsuzující...a proto tak často kritizují ať už Svatého otce nebo církev jako celek. Chtěla bych tu ale nastínit jiný pohled. Pohled zevnitř církve. Současná světská morálka a některé názory konzumní společnosti se mně - jako křesťance - zdají velmi nepřátelské, velmi povrchní, velmi sobecké, velmi uvolněné a nectící důstojnost člověka. Když mi nějaká kamarádka řekne, že se na večírku vyspala s neznámým klukem jen tak, aby se pobavila...vnímám takovou morálku jako pobuřující. A stejně tak nevěřící lidé vnímají morálku vyzdvihovanou církví a papežem (např.brojení proti potratům) za pobuřující. Kdo nás rozsoudí? Jak může dnešní společnost, která se považuje za tolerantní, neustále útočit na každý papežův výrok?

Další problémem v souvislosti s papežem je bezesporu dogma o neomylnosti. Mnozí lidé si ho představují takto: Papež se ráno podívá z okna a řekne: "Dneska bude pršet." A protože platí dogma o neomylnosti, celá katolická církev je povinna tomuto papežovu výroku věřit. Pokud by se snad někdo odvážil odporovat, exkomunikuje sám sebe z církve. Je snad až smutné, že mnozí lidé k tomuto dogmatu opravdu takhle přistupují. Abych to ale uvedla na pravou míru, ocituji tu Katechismus: "Když církev prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu předkládá něco k věření jako zjevené od Boha a jako Kristovo učení, jsou věřící povinni...k takovému výroku vnitřně přilnout náboženskou poslušností." (KKC odst. 891) Důležitá slůvka jsou: "předkládat jako zjevené od Boha". Je třeba si uvědomit, že takové výroky musí splňovat několik zásad: týkají se víry a mravů (tedy rozhodně ne politické situace) a musí být vyslovena "Ex cathedra". Navíc se tak děje po pečlivém zvážení, několikaletém studování dané problematiky, v součinnosti se sborem biskupů atd. Pokud má tedy někdo představu, že papež vyhlašuje dogmata spontánně, podle toho, že ho zrovna dneska něco napadlo, velmi se mýlí.