Jdi na obsah Jdi na menu
 


Papež

3. 12. 2013

Papež je nástupcem sv.Petra.

Pán udělal skálu své církve pouze ze Šimona, kterému dal jméno Petr. Jemu svěřil klíče (Mt 16,18 - 19); jeho ustanovil pastýřem celého stádce (Jan 21,15 - 17). Je však známo, že moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi, byla udělena také sboru apoštolů, spojenému se svou hlavou. (KKC odst.881)

Papež je římským biskupem a je viditelným základem jednoty biskupů a všech věřících. Možná by stálo za to se podívat, jak se toto přední postavení v rámci církve formovalo, jakými muselo projít úskalími a kdo všechno na římském biskupském stolci byl. Já bych tady spíš ale chtěla vyjádřit svůj vztah k hlavě katolické církve a k úřadu, který zastupuje.

Papež je reprezentantem Krista. Z toho důvodu je pro katolíka velmi důležitý, i když s ním většina věřících nepřijde do bližšího kontaktu. Sv.Kateřina Sienská si papeže dokonce dovoluje označovat za "Krista na zemi". (Na druhou stranu ho ale tato světice kritizuje a vybízí ho, aby začal být odvážným mužem a přestal se chovat jako kojenec.) Ve středověku bylo jeho postavení v Evropě naprosto výjimečné, ale náboženské války 17.st. jeho pozici značně oslabily. Papež tak přestal být náboženskou hlavou Evropy, neboť mnohé protestantské země se z jeho moci vymanily. Dnes je ve světě přijímán spíš jako přestavitel Vatikánu, suverénního státu, než někdo Bohem povolaný a reprezentující Krista. V katolické církvi má ale stále svrchované postavení a je přijímán s úctou a láskou, o čemž mimo jiné svědčí tisíce lidí účastnících se setkání s ním.

Některým papežům se vyčítá, že byli nebo jsou příliš konzervativní, dalším zase, že byli příliš otevření světu a modernismu. Chtěla bych k tomu říct, že jakékoli čelní postavení v nějaké společnosti (církvi) s sebou přináší velikou zodpovědnost a nutnost řešit situace, které přicházejí. Každá doba s sebou nese něco, k čemu se papež musí nějak postavit, buď to přijmout nebo odsoudit, buď vyhlásit to či ono. A Svatý otec, ať už jakýkoli, to vždycky dělá s vědomím toho, že se polovině lidí znelíbí. Podle mého názoru je to velmi těžké a nevděčné, zvláště když si při svém rozhodnutí uvědomí, co mohou jeho výroky způsobit v církvi o milionech členů. Křesťané žijí podle pravidel, která jsou světem (nevěřícími) nepřijímána a obsahují spoustu bodů, které se nekřesťanům zdají špatné - konzervativní, fanatické, nepřátelské, tvrdé, odsuzující...a proto tak často kritizují ať už Svatého otce nebo církev jako celek. Chtěla bych tu ale nastínit jiný pohled. Pohled zevnitř církve. Současná světská morálka a některé názory konzumní společnosti se mně - jako křesťance - zdají velmi nepřátelské, velmi povrchní, velmi sobecké, velmi uvolněné a nectící důstojnost člověka. Když mi nějaká kamarádka řekne, že se na večírku vyspala s neznámým klukem jen tak, aby se pobavila...vnímám takovou morálku jako pobuřující. A stejně tak nevěřící lidé vnímají morálku vyzdvihovanou církví a papežem (např.brojení proti potratům) za pobuřující. Kdo nás rozsoudí? Jak může dnešní společnost, která se považuje za tolerantní, neustále útočit na každý papežův výrok?

Další problémem v souvislosti s papežem je bezesporu dogma o neomylnosti. Mnozí lidé si ho představují takto: Papež se ráno podívá z okna a řekne: "Dneska bude pršet." A protože platí dogma o neomylnosti, celá katolická církev je povinna tomuto papežovu výroku věřit. Pokud by se snad někdo odvážil odporovat, exkomunikuje sám sebe z církve. Je snad až smutné, že mnozí lidé k tomuto dogmatu opravdu takhle přistupují. Abych to ale uvedla na pravou míru, ocituji tu Katechismus: "Když církev prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu předkládá něco k věření jako zjevené od Boha a jako Kristovo učení, jsou věřící povinni...k takovému výroku vnitřně přilnout náboženskou poslušností." (KKC odst. 891) Důležitá slůvka jsou: "předkládat jako zjevené od Boha". Je třeba si uvědomit, že takové výroky musí splňovat několik zásad: týkají se víry a mravů (tedy rozhodně ne politické situace) a musí být vyslovena "Ex cathedra". Navíc se tak děje po pečlivém zvážení, několikaletém studování dané problematiky, v součinnosti se sborem biskupů atd. Pokud má tedy někdo představu, že papež vyhlašuje dogmata spontánně, podle toho, že ho zrovna dneska něco napadlo, velmi se mýlí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář