ANANIÁŠ

Božím lidem rozumím laiky patřící do katolické církve. Samozřejmě že název "Boží lid" je zavádějící, neboť věříme, že všechny lidi stvořil Bůh, a tudíž jsou všichni Jeho. Nechci takovým označením tedy nikoho urážet nebo snad tvrdit, že např. protestanté mezi Boží lid nepatří. Rozhodně patří. Zde ale pojmem "Boží lid" chápu všechny katolíky, kteří nežijí zasvěceným životem.

Zabývat se věřícími jako celkem je opravdu docela namáhavé. Jak je popsat? Jak je charakterizovat? Každý člověk je individualita, každý člověk žije s Bohem trochu jinak. Navíc se skrze církev táhne spousta vláken ubírajících se nějakým směrem - jedni jsou víc konzervativní a odmítají přijmout změny, které se v druhé polovině dvacátého století v církvi udály. Jiní zase opustili mnoho dobrého z toho, co vytvořili naši předci, a upravují si svou víru v duchu moderní doby. Katolická církev je protkaná vlákny mariánskými i charismatickými, najdeme zde i věřící holdující východní liturgii, ekumenicky založené skupiny i skupiny tíhnoucí k tradičním ritům.

Výše uvedené skupiny Božího lidu se utváří podle jakéhosi vnitřního cítění a názorů. Ovšem pak ještě existují dvě skupiny podle původu. V církvi můžeme nalézt věřící, kteří se ve víře narodili a byli tak vychováni nebo ty, kteří se ke Kristu obrátili v dospělém věku. Ač se to na první pohled nezdá, je mezi těmito dvěma typy lidí velký rozdíl.

Jeden známý pocházející z tradiční křesťanské rodiny se oženil s konvertitkou. Po několika letech manželství a společného křesťanského života dotyčný tvrdil, že jeho a její vztah k Bohu je stále a vždy bude úplně jiný. Konvertité mají obvykle osobnější vztah k Bohu, což je pravděpodobně způsobeno tím, že Ho museli objevit, že je to stálo mnoho úsilí, než se stali Božími dětmi a cítí často k Bohu obrovskou vděčnost, že jim takhle pomohl. Tradiční křesťané oproti tomu berou svou víru jako samozřejmost a pokud nepatří mezi přemýšlivé typy, pak se vlastně vůbec nemusí potkat s osobním Bohem. Duchovní život pro ně může znamenat nedělní návštěvu mše sv. a roční zpověď, svatbu a pohřeb v kostele, pokřtění svých dětí.

Tím ale vůbec nechci tvrdit, že tradiční křesťané nemají osobní vztah k Bohu. Znám jich plno, kteří žijí s Pánem velmi intenzivně a je o to pozoruhodnější, že tento vztah udržují od svého dětství. Jejich věrnost je obdivuhodná. Takoví lidé se obvykle v době svého dospívání museli stejně jako "konvertité z pohanství" komfrontovat s nejrůznějšími otázkami víry a najít na ně vlastní odpovědi - tedy ne už ty, které jim předkládali rodiče.